DĚTSKÉ BOTY ANEB JAK VYBRAT VHODNOU OBUV A NEZBLÁZNIT SE

Ve spoustě věcí už nedáme na pediatry, nemocniční personál v porodnici, drahé polovičky, matky, otce, babičky, dědečky, jiné matky. Máme přístup k informacím a vlastní rozum. Stále jsou ale oblasti, kde mohou naše znalosti pokulhávat. Obouvání (nejen) dětí je jednou z nich.

„Děti instinktivně chápou, že obuv je něco nepřirozeného. Malé dítě se okamžitě pokouší zout si cokoli, co mu obujete, batolatům je nutné neustále připomínat, že se mají obout (nebo si botky nechat na nohou), a dokonce i starší děti nejraději chodí bosé (ačkoli některým už ‚nezbytnost‘ bot stačilo okolí vtlouct do hlavy). Než děti dokončí základní skolu, jsou plně přizpůsobené a přesvědčené, že chodit naboso je nebezpečné, nehygienické a za určitých okolností i nezákonné (nic z toho samozřejmě není pravda). Je to nešťastné, nezdravé a naprosto zbytečné.“ (Howell, 2012, s. 101)

Nohy jsou takové naše druhé ruce. Přestože nám už neslouží k uchopování potravy, obejít se bez nich by nám dělalo značné potíže. Jejich hmatová funkce má svůj smysl. Pro člověka jdoucího bosky je důležité (a často také příjemné) cítit povrch, po kterém jde. Je měkký, tvrdý, studený, teplý, jemný, hrubý, suchý, mokrý. O tohle všechno nás konvenční obuv ochuzuje. Často slýchám: Když mně je to nepříjemné, chodit bosky. Bingo! To je právě to. Něco, co bylo tisíciletí naprosto přirozené (a to hlavně fyziologicky!), nám najednou není příjemné. Dětem však ano. Jejich nohy ještě nejsou zdeformované společností. Pro ně jsou nohy stále ještě nedílnou součástí jejich propriocepce. Ale jen na chvíli. Než přijde máma a všechno to změní.

„Nožky dětí v prvním roce života mají relativní svobodu pohybu. Ta většinou končí s prvními kroky. Ve chvíli, kdy se dítě začně stavět na nohy, verdikt odborníků zní: ,pevná kotníková obuv'. Vždy a všude. Doma i venku. Tkaničky jsou zavázané, suchý zip dotažený, spadla klec.“ (Pročková, Umění fyzioterapie, s. 11)

„Rodičia do veľkej miery rozhodujú o zdravotnom stave nôh vlastných detí, preto by ich kompetencie nemali byť ponechané náhode.“ (Tóthová, Umění fyzioterapie, s. 16)

Je vám to povědomé? Když pomineme, co tvrdí lékaři (jejichž znalosti jsou dnes v mnoha oblastech už mírně zastaralé), co vám říká váš selský rozum? Je lepší nechat dětským nohám volnost, dovolit jim objevovat svět, jaký je, nebo je zavázat do kožené klece, která je od světa zcela odřízne?

Pojďme se podívat podrobněji na jednotlivé aspekty dětských bot (inspirací pro následující dělení mi byl článek Pavly Pročkové – viz zdroje).

1. BOTA MÁ BÝT PEVNÁ

Chlapec, 2,5 roku, od 18 měsíců ortopedické vložky, nyní cvičení a chůze bosky

Pevný opatek, zafixovaný kotník, pořádně zavázat. Sádra je na světě. Sádra, která noze absolutně znemožní se správně vyvíjet. Častý argument: je to potřeba, aby se zpevnil kotník, aby nedošlo k valgozitě, šmajdání. Je to vlastně logické, když mi dají nohu do sádry, taky bude celý život zdravá, svaly správně posilněné, chůze s ní vůbec neovlivní postavení těla, ostatní svaly, šlachy, klouby v mém těle...

 

2. NA PODRÁŽCE NEZÁLEŽÍ

Hlavně že ji bota má. Může být klidně z kamene. Však je to jedno, ne? NE, NENÍ!

Tvrdost podrážky je nejčastější příčinou toho, že si dítě osvojí špatný vzorec chůze už od samého začátku své chodecké kariéry. Proč? V mých předchozích článcích se dočtete, jak funguje odvíjení chodidla při chůzi. Důležitý je nášlap a pak také odraz. Když si to zkusíte naboso, zjistíte, že chodidlo se přirozeně ohýbá při odrazu, a to pod prsty. Teď si obujte boty. Zkuste totéž. Ohýbá se bota ve stejném místě? Ohýbá se hodně/málo? Ohýbá se VŮBEC?! (Mmch. Častým omylem je, že člověk vezme botu do ruky, za použití značné síly ji v půlce jakžtakž ohne a domnívá se, že tak je to v pořádku. Není!)

Co se tedy stane, když je ohyb žádný/špatný? Začínající chodec bude došlapovat na celá chodidla a dupat. Zkušenější chodec začne chodit přes patu. A dupat. Vzorec chůze výrazně ovlivňuje celé tělo (např. postavení trupu), v případě nesprávné chůze pak pochopitelně negativně.

„Dětská noha nemá sílu tvrdou botu ohnout a dítě pak namáhá nejen hlezno, ale zátěž se přenáší kraniálně. Trpí zvláště koleno a kyčel, v neposlední řadě i pánev a páteř.“ (Skaličková-Kováčiková, Umění fyzioterapie, s. 21)

Není však důležitá pouze příčná ohebnost, ale také ta podélná. Zkrátka podrážka by měla být ohebná jako papír (mírná, ale opravdu jen mírná nadsázka).

3. PODPATEK ŽÁDOUCÍ


Troufnu si tvrdit, že 99 % dětských bot má (byť jen malý) podpatek. Proč je to špatně?

„Tak například jakýkoli podpatek u dětské obuvi musí být považován za vysoký podpatek. Prostým porovnáním výšky podpatku a výšky těla by mělo být jasné, že podobně vysoké podpatky u dětské obuvi a u obuvi pro dospělé nemají na tělo stejný dopad. Znamená to, že dvoucentimetrový podpatek u dětské obuvi kvůli menší dětské postavě zhruba odpovídá pěti- až sedmicentimetrovému podpatku obuvi pro dospělé. Zvýšená pata mění rovnováhu dětského těla i jeho těžiště a zkracuje rostoucí Achillovu šlachu. Protože se zvýšenou patou se současně zvedá a zkracuje nožní klenba [...], dochází ke zkracování a oslabování fascií podepírajících klenbu. Chodidlo při každém kroku klouže vpřed a dochází k přetěžování prstů.“ (Howell, 2012, s. 99)

Tak já nevím. Je třeba něco dodávat?

 

4. DÉLKA SEDÍ, ŠÍŘKA NEZÁJEM

Jak vybíráte vhodnou velikost obuvi pro dítě? Prostě mu strčíte nohu do boty, postavíte ho a zmáčknete botu, kde má palec? A to je všechno? To vám opravdu stačí?

Co se týče velikosti boty na délku, většina rodičů ví, že by dítě mělo v botě mít nějaký ten nadměrek. Ale vědí, proč vlastně? Jde o to, aby noha měla při chůzi šanci správně prostorově pracovat. Při chůzi se noha v botě mírně posouvá v závislosti na fázi kroku. Prsty tak potřebují prostor. Proto nadměrek.

No a co ta šířka? Řešíte ji, když dětem vybíráte boty? Většina rodičů bohužel ne. Prostě zkontrolují, jestli nejsou boty malé na délku a šmitec. Jenže šířka je neméně důležitá. Hlavním nedostatkem konvenčních bot je, že bota je vepředu zúžená. Při přirozeném zatížení chodidla by se prsty měly rozvinout do vějířku. V botách pak trpí především palec, protože je násilím natlačen k ostatním prstům a nemá šanci poskytovat správnou oporu a správně se při chůzi odvíjet (palec se odvíjí jako poslední). Mrkněte na své nohy, nebo ještě lépe, na nohy svých matek/babiček. Vypadá jejich palec nějak takto?

Zdroj: http://zdrave-nohy.cz/wp-content/uploads/2015/02/HalluxValgus.jpg

Tak to víme, na čem jsme.;-)

5. POLŠTÁŘEK SEM, POLŠTÁŘEK TAM

Dalším kamenem úrazu je stélka (která mimochodem, pokud je vyjmutelná, může posloužit jako vodítko ke zjištění, zdali bota dítěti je/sedí, nebo ne). Především pak její tvarování. Kdo by přece nechtěl chodit ve zdravotních/ortopedických botách, ve kterých se chodí jako po obláčku? Nikde nic netlačí, jako bych ani nechodila!

Lidské chodidlo má klenbu příčnou (pod bříšky prstů) a podélnou (vykrojení na vnitřní straně chodidla). Stélky s podporou klenby jsou ortopedický „vynález“. Častým argumentem je, že tvarovaná stélka je potřeba, aby dítěti vytvořila právě tyto klenby (především pak klenbu podélnou), a to tak nemělo plochou nohu. Jenže jak to vlastně funguje?

„Nožní klenby se vytvářejí aktivní prací prstů a chodidla během vertikalizace dítěte a chůzí. Dítě, které se právě staví, podélnou ani příčnou klenbu nemá, nemá-li ji strukturálně danou stavbou nártu. Když v této době dostane boty a vložky, aby nemělo ploché nohy, je plochonoží a nefunkční noha prakticky zaručena, protože důvod k aktivnímu vytvoření klenby zaniká. Nenahradíme-li funkci vnější pomůckou, funkce se nevytvoří, nebo může zaniknout.“ (Lewitová, 2015, Umění fyzioterapie, s. 7)

„Boty, eventuálně korekční vložka, neřeší vytvoření klenby nohy. Korekční vložka je více méně pasívní podepření klenby. Klenba nohy se vytváří v souvislosti se změnou držení těla. Chceme-li zlepšit nožní klenbu a práci celého přednoží, je třeba se zaměřit na postavení pánve a funkci celého tělesného schématu.“ (Skaličková-Kováčiková, V., Umění fyzioterapie, 2016, s. 22)

Navíc tukové polštářky, které dětská noha má a které ji aktivně chrání, jsou v pořádku až do 8!!!! (ano, čtete správně, osmi) let věku.

„Chrupavčitý oblouk nohy je přitom u dětí od narození vyplněn tukovou tkání, která zde vytváří přirozenou ochranu. Vyklenutí stélky je tedy v obuvi malých dětí do 2–3 let něčím navíc a je zcela mimo přirozenou anatomii chodidla.“ (Pročková, Umění fyzioterapie, s. 13)

„Ve věku osmi let vymizí silné tukové polštáře nevyvinutého chodidla, nožní klenba by měla být plně vyvinutá, z většiny chrupavčitých částí kostry by už měly být kosti a také svaly, vazy a šlachy už bývají dostatečně pevné a ohebné.“ (Howell, 2012, s. 96)

6. POZOR NA PRSTY V PONOŽKÁCH

Tak boty bychom měli. Co dál? Snad tím nejvíce opomíjeným jsou ponožky. A co s nimi, pomyslíte si nejspíš. Stejně jako vybíráme boty, které mají dostatek místa pro prsty, je třeba vybírat i PONOŽKY, které mají dost místa pro prsty. Není to směšné. Je to stejně důležité jako výše zmíněné.

Když pominu materiál, ze kterého je ponožka vyrobena, neměla by nohu především jakkoli svazovat. Prsty by měly mít dost místa, aby se mohly rozvinout do vějířku. Nemělo by to být pro ně těžké, nemělo by to jít pouze silou, ponožka by neměla prsty těsně obepínat a stlačovat k sobě. Proto vždy dbejte na to, aby mělo dítě ponožky minimálně odpovídající velikosti (a neplatí to jen pro ponožky, ale také pro DUPAČKY, POLODUPAČKY, OVERALY a další).

Dávejte také pozor na lem ponožek. Nesmí se zařezávat do kůže a dělat otlaky, což negativně ovlivňuje krevní oběh a zvyšuje riziko bolesti nohou a jejich otoků.

 

SHRNUTÍ

Bota, která nebrání správnému vývoji dětských chodidel, musí:

1. být dostatečně velká (nadměrek min. 1 cm, je nesmírně důležité odpozorovat, co vaše dítě zvládne, některé děti zvládnou i 1,5 cm, některé max. 1 cm);

2. být dostatečně široká (je potřeba, aby bota nohu neutlačovala, musí být dostatečně široká v prstech, ale nejen tam);

VELIKOST BOT PRAVIDELNĚ KONTROLUJTE! Je dokázáno, že děti neřeknou (a možná ani dostatečně nevnímají), že je boty tlačí. Při výzkumu ve školkách se zjistilo, že vysoké procento dětí nemá boty vhodné velikosti!

3. mít podrážku ohebnou všemi směry (na ohnutí byste neměli potřebovat velkou sílu, mělo by to jít lehce, samo) – s ohebností pochopitelně souvisí i tloušťka podrážky – obecně platí, že čím tenčí, tím ohebnější;

4. bez pevného opatku, bez podpory kotníku (přítomnost zmíněného = pasivizace dané oblasti);

5. bez podpatku (který nejenže mění těžiště těla, ale přenosem váhy na prsty je deformuje);

6. bez tvarované stélky (přítomnost zmíněného = pasivní podpora příčné a podélné klenby, svaly nemají důvod se zapojovat, posilovat, bez bot jsou pak nohy ploché, dochází k valgozitě kotníků).

 

Je důležité si uvědomit, že každý z nás je originál a ke každému je třeba tak přistupovat. Samozřejmě se mohou objevit deformity, vrozené vady aj., při kterých je použití obuvi, která porušuje některou z výše popsaných zásad, odůvodněné. Vždy je ale třeba, aby bylo dítě řádně (řádně! nejen pohledem ortopeda v ordinaci) vyšetřeno odborníkem. Většinou jsou navíc např. vložky kombinovány s aktivním cvičením, tejpingem (plochá noha není problém chodidla jako takového, jde o komplexní problém, který je také třeba komplexně řešit).

MÁ TO ŘEŠENÍ?

Ano, má. Dejte si práci s výběrem bot pro sebe i své děti. Nenechte se odbýt desetiletí opakovanými radami ostatních. Čtěte, zajímejte se, sami to vyzkoušejte, ale hlavně: šiřte to dál! Vaše děti vám jednou poděkují.

Konečné rozhodnutí je vždycky jen a jen na vás. Nikdo vám nemůže přikázat, co dělat. Řidťe se svým dítětem. Ono na rozdíl od nás stále ještě cítí, co je pro jeho tělo nejlepší.

 

Použité zdroje:

Howell, D. Naboso: 50 důvodů, proč zout boty. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012. 162 s. ISBN 978-80-204-2637-6.

Lewitová, C. O dětských nohách. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 5–7.

Pročková, P. Barefoot obuv pro děti. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 11–15.

Skaličková-Kováčiková, V., Dětská noha a její problémy, principy rehabilitace. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 21–23.

Tóthová, J. Úvod do problematiky tzv. rodičovských kompetencií v oblasti obúvania detí. In: Umění fyzioterapie. 2/2016, s. 16–17.